Historie žvýkaček

Myslel jsem si, že jsou žvýkačky na světě několik desítek let. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že je tomu jinak. Historie žvýkaček vás překvapí svým rozsahem. Velmi zajímavá je zlatá éra žvýkaček, která se zdá, že je již za námi. To bych ale na začátku asi neměl psát – ale co my víme ? Třeba nás budoucnost překvapí. Pojďme se na ni podívat zblízka.

Původ žvýkaček

Mnoho národů žvýkalo obdobu žvýkaček již před několika tisíci lety. Lidé si je doslova brali z darů přírody – buď ve formě pryskyřice nebo ztuhlé šťávy smíchané s dalšími ingrediencemi například se včelím voskem a samozřejmě v dalších mnoha podobách. Z mnoha zdrojů můžete zjistit, že první obdoby žvýkaček byly z různých koutů světa z různých časových období. Pro zajímavost se podívejte na menší výčet historie žvýkaček:

• První náznaky žvýkaček byly potvrzeny archeologickými vykopávkami pocházejícími z doby před 9 000 lety^1,2. Stopy po zubech ukázaly, že ji žvýkal teenager z doby kamenné mimo Ellos v západním Švédsku. Žvýkačka byla vyrobena z pryskyřice slazené medem. Jedná se o nejstarší nalezenou žvýkačku na světě.

Krátké video – nejstarší žvýkačka nalezená švédskými archeology

• Původ žvýkačky můžeme také hledat u Aztéků a Mayů (2500 př. n.l.), kteří zjistili výhody používání stromové pryskyřice jako žvýkačky. Přišli na to, že když kůru nakrájíte určitým způsobem, získáte pryskyřici, kterou když uvaříte a vysušíte, stane se z ní žvýkací hmota. Tato žvýkačka byla nejen skvělá jako osvěžovač dechu, ale byla také dobrá na uhašení žízně a zahnání hladu.
• Ve starověkém Řecku (2 000 let př. n. l.) žvýkali v ústech pryskyřici získávanou z kůry keře Pistacia lentiscus (mastixovou gumu).
• Před 3 500 let žvýkali Egypťané na osvěžení dechu malé kuličky ve složení meloun, myrta a kadidlo.
• Ve středověku (500-1500 n.l.) se nejčastěji žvýkala žvýkačka ze stromové pryskyřice. Mezi další materiály, které byly použity k dosažení stejného efektu, patří listy, zrna, sladké trávy a vosky.
• Obyvatelé Severní Ameriky preferovali osvěžení dechu mízou, kterou získávali ze smrků. Tuto praxi přijali také Evropané, kteří s těmito populacemi komunikovali.

Žvýkačky byly TABU

V dávných dobách se určité civilizace dívaly na žvýkačky na veřejnosti jako na něco nepřijatelného, obzvláště v případě mužů. Jediný, kdo mohl na veřejnosti žvýkat, byly děti a svobodné ženy. Vdaná žena nebo vdova mohla žvýkat pouze v soukromí svého domova. Muži to měli ještě o něco složitější – mohli žvýkat pouze tajně. Neslušelo se, aby muž žvýkal.